UK | FF UK | ENGLISH | KONTAKT | 
| 
Celetná 20, 110 00 PRAHA 1, Česká republika
Tel: 00420-221619611, Fax: 00420-221619618
UK | FF UK | ENGLISH | KONTAKT | |
Celetná 20, 110 00 PRAHA 1, Česká republika
Tel: 00420-221619611, Fax: 00420-221619618
20.9.2005 M. Bárta
V průběhu světového egyptologického kongresu konaného v Káhiře r. 2000 byly přední egyptologické instituce vyzvány egyptskými vládními představiteli, aby napomohly ve výzkumu bezprostředně ohrožených oblastí na území Egypta. Mezi nimi byla na předním místě jmenována egyptská Západní poušť. Tato oblast Egypta patří v poslední době mezi archeologicky nejsledovanější, neboť nejnovější výzkumy ukazují, že právě zde, na východní Sahaře proběhl process primární neolitizace a domestikace dobytka. Rovněž se k nemalému překvapení odborné veřejnosti ukazuje, že tato východosaharská neolitická kultura plají se zásadním způsobem podílela na vzniku staroegyptské civilizace.
Na základě této výzvy egyptské vlády Český egyptologický ústav v roce 2003 získal povolení k práci v oblasti oázy Baharíja v egyptské Západní poušti. V letech 2003 - 2005 se mu podařilo zajistit ze soukromých českých zdrojů (firma UNIS) prostředky k vyslání tří multidisciplinárních expedic do dosud v podstatě archeologicky neprobádané oázy El-Hajez v tzv. Černé poušti asi 450 km jihozápadně od Káhiry.
Výzkum egyptské pouště rozprostírající se na východ a na západ od úrodné nilské nivy patří mezi poslední „hity“ světových vědeckých ústavů a několika jednotlivců. Objevy učiněné v posledních letech zásadním způsobem mění naše představy o kořenech a počátcích staroegyptské civilizace, jejíž vývoj dosáhl jednoho z prvních vrcholů v monumentálních stavbách pyramid, hrobkách panovníků říše na Nilu, přibližně před 4 600 lety. Již do 9. tisíciletí př. Kr. patří například lokalita Wádí Hovar, kde byla objevena doposud nejstarší známá keramika na africkém kontinentu zdobená vzory ve tvaru zaoblených linií.
Po přibližně čtyřech hodinách jízdy terénním automobilem směrem na jihozápad od Káhiry a absolvování necelých 400 kilometrech přijedeme do oázy Baharíja. Ta je jednou z pěti současných oáz egyptské Západní pouště (společně s oázami Chárga, Dachla, Faráfra a Síwa). Od pradávna byla tato místa centrem života v poušti. Není divu: právě zde byly soustředěny vodní zdroje, které dokáží proměnit poušť v úrodnou a životodárnou půdu. Oázy byly důležitými zastávkami pro pouštní karavany křížující od severu na jih a od západu k východu a přinášející ceněné zboží z nitra afrického kontinentu. V době starověkého Egypta tvořily oázy přirozenou nárazníkovou zónu chránící egyptské zemědělce v údolí Nilu před ničivými nájezdy nomádů pouště.
Z dávnější historie Baharíje toho mnoho neznáme. V době Střední říše (1994-1797 př. Kr.) byla oáza známa jako Zešzeš a nacházela se pod přímou kontrolou egyptských panovníků. Spojnici s nilským údolím tvořila pouštní cesta nazývaná dnes Darb el-Benhasa (Benhásská cesta). První doposud nalezené významné nálezy jsou datovány až do doby Nové říše (14.-13. stol. př. Kr.) – jde zejména o hrobku vysekanou ve skalním útěsu a patřící Amenhotepovi a některé další na pohřebišti Káret Hilwa při jižním vstupu do Bavíti.
Hlavního rozkvětu dosáhla oáza v následujících obdobích, tj. v Pozdní a Římské době. To dokumentuje např. lokalita Káret Kasr Salím se zdobenými hrobkami hodnostářů Benantiua a Džedchonsuefancha. Oázu významně proslavil objev učiněný r. 1996 egyptským archeologem Zahim Hawassem několik kilometrů jižně od Bavíti, na tzv. 6. kilometru, kde se nachází rozsáhlé pohřebiště z doby římské. Z doposud více než 100 prozkoumaných mumií jsou některé z nich pozoruhodné tím, že byly zdobeny zlacenou kartonáží, jejichž nákladnost provedení a vzhled vedly k tomu, že toto pohřebiště proslavily po celém světě.
V únoru a březnu roku 2003 (28.2.–25.3.) zahájil Český egyptologický ústav průzkum oázy El-Hajez situované v nejjižnější části oázy Baharíja v egyptské Západní poušti. V současné době je tato oblast pouze sporadicky osídlena a její dávnější historie je téměř neznámá. První vědecký průzkum dostupných památek dané oblasti provedl egyptský egyptolog Ahmed Fakhry, který tuto oblast navštívil poprvé v letech 1938-1939, tedy po více jak 100 letech, které uplynuly od návštěvy prvního Evropana Giuseppe Belzoniho (1818). Starší období, doba kamenná, bylo zkoumáno pouze Fekhry Hassanem. V nedávné době proběhly pod vedením inspektorátu Egyptské památkové organizace v Bavíti archeologické práce v oblasti El-Rízu a Ajn El Chabaty (90. léta 20. stol.).
První etapa stávajícího českého projektu je plánována na dobu 2–3 let, (2003–2005). Jejím základním cílem je vypracování detailní archeologické mapy oblasti El-Hajezu s hlavními lokalitami a dále s popisem jejich charakteru, archeologického potenciálu, stavu uchovanosti, struktury a vztahu těchto památek ke starověké krajině. V roce 2004 byly provedeny i s archeologické výkopy a tento rok (2005) by měl vrcholit průzkumem komunikačních cest, tedy starověkých karavanních stezek, které spojovaly Hajez s oázou Síwa dále na severozápad.
Naše základna se během prvních dvou expedic nalézala v odlehlém hotýlku El Bišmu, který slouží jako základna mnoha výpravám projíždějícím touto částí egyptské pouště. V průběhu expedice se každé ráno po dobu přibližně jednoho měsíce vydáváme směrem na jih, po asfaltové silnici spojující Baharíju s oázou Faráfra. Po opuštění hranice oázy Baharíja cesta přibližně po dvaceti minutách vstoupí na území Hajezu, které se táhne po obou stranách silnice dále na jih v délce nejméně 20 kilometrů. 
Našimi nezbytnými průvodci se stal reis (předák) Ahmad el-Keréti, původem z hornoegyptského Kuftu. Právě z tohoto města pocházejí nejlepší předáci (reisové) a dělníci pracující na archeologických vykopávkách od 19. stol. Není mnoho objevů egyptské archeologie, které by byly učiněny bez jejich přičinění. Přímo na místě se k nám přidávají inspektor Egyptské památkové péče a dále místní velitel hlídačů památek jménem Ašeri.
Právě tato osoba nám má pomoci v mapování všech známých míst v oáze. Naše činnost spočívá v dokumentaci a detailním zaměřování všech památek do archeologické mapy celé oblasti – postupně se tak prázdná místa zaplňovala jednotlivými hrobkami i celými pohřebišti, sídlišti, vyschlými dny pravěkých rybníků, studnami a mnoha dalšími objekty. Další stupeň získávání informací představuje archeologický výzkum, který se stává součástí naší činnosti od roku 2004. K jeho zatím nejatraktivnějším výsledkům patří objev velikého římského dvorce, jehož zdi nebyly zprvu na úrovni povrchu pouště prakticky vůbec vidět. Teprve až archeologický výzkum odhalil, že zdi komplexu jsou v některých místech dochovány do výše tří metrů. Nedaleko od této zemědělské usedlosti se nám podařilo nalézt i baterii skoro kompletně dochovaných hrnčířských pecí.
Konečně třetí objev sezóny 2004 představuje velká skalní hrobka, ve které se nám podařilo nalézt na třicet lidských pohřbů z doby římské.
Zároveň nás ale zajímá i soudobý život této odlehlé oblasti. Její současné obyvatelstvo tvoří obyvatelé jižnější oázy Chárgy, kteří sem při hledání nových vodních zdrojů dorazili přibližně před 150 lety. Tito lidé odvozují svůj původ od kočovných libyjských kmenů a dodnes není těžké najít ženy, které se zdobí typickými beduínskými šperky a nosí tetování. Celkem zde v ne více než tuctu malých vesniček žije asi 7 000 obyvatel, z nichž většina pracuje v Bavíti. Mezi zajímavosti patří například i to, že tato populace je zásadně monogamní (každý muž má pouze jednu ženu).
Již během prvních dnů práce se naplnila naše očekávání – každý den jsme evidovali nové lokality, některé z nich značně rozlehlé, takže trvalo dvě sezóny než jsme zmapovali jejich hlavní rysy. Vzhledem k tomu, že vždy pracujeme ve dvou skupinách, daří se nám významně doplňovat poznatky jak z pravěkých, tak i historických období. 
Ukazuje se, že oproti očekávání byla tato oblast obydlena již v době před 500 000 lety – tato kultura se jmenovala acheulenská a trvala neuvěřitelných 400 000 let. V období tzv. epipaleolitu (pozdní staré doby kamenné) a raného neolitu (rané mladší doby kamenné), v rozmezí 13000–7000 let př. Kr. se osídlení a stopy lidské činnosti v oáze soustřeďují do dvou oblastí. První z nich tvoří místa výchozů kvalitních kamenných surovin. V jejich bezprostředním okolí jsme mohli zmapovat dílny, ve kterých byly kamenné nástroje předpřipraveny než byly odnešeny jinam. Naproti tomu v oblastech tzv. plají, vyschlých den původních rybníků, se soustředilo tehdejší osídlení. Břehy těchto vodních zdrojů k tomu skýtaly velmi vhodné podmínky, počínaje možností rybolovu a konče lovem zvířat, která se musela v takovýchto oblastech rovnež soustřeďovat.
Je zcela jisté, že v tomto období Sahara ještě nevypadala tak jako dnes. Byla zřejmě zčásti stále zelenou oázou, kde se pásl dobytek a existovaly vydatné vodní zdroje. Teprve postupně od konce 4. tis. př. Kr. docházelo k tomu, že Sahara začala opět vysychat (nejde o nevratný proces, cykly sucha a dešťů se opakují vždy přibližně po 6000 letech) a se snižováním srážek ubývalo i života, který se soustředil do oblastí s uchovanými vodními zdroji. Tak vznikly egyptské oázy Západní pouště.
Období 7.–3. tisíciletí př. Kr. patří na našem území k nejhůře prozkoumaným, z této doby prakticky neexistují žádné prameny. Dodnes je ale možnost, že tato stránka historie bude teprve objevena.
Hlavní rozvoj oblasti nastává na přelomu starého a nového letopočtu, v době římské, kdy byl Egypt považován za obilnici Říma. V tomto období v Hajezu existuje řada osídlení zemědělského charakteru, některá sídliště dosahují velikosti až 10 hektarů. Na okraji osídlených ploch byly postaveny dvě pevnosti, které zřejmě zajišťovaly bezpečnost oblasti, kontrolu obchodních cest a dbaly zřejmě i na pořádek uvnitř celého regionu. Většina tehdejších sídlišť se dnes nalézá pod milosrdnými návějemi písku, potenciál objevů je zde značný a je jen otázkou času, kdy dojde k obdobnému nálezu jakým se před několika lety stalo Údolí zlatých mumií.
Mezi podivuhodné výtvory lidského ducha patří zejména mnohakilometrová síť tzv. manavárů, podzemních tunelů na svádění podzemní vody. Tento systém sestávala s podzemních mírně se svažujících tunelů, které byly přístupné v pravidelných intervalech přibližně 10 metrů vertikálními šachtami, které byly užívány k jejich hloubení a následně k čištění. Každá linie manaváru vedla do nejníže položeného místa oblasti, kde byly studny, ve kterých se soustředila svedená voda. Tím, že byl její tok veden pod úrovní země, byla minimalizována možnost povrchového odparu a zamezilo se tak ztrátám drahocenné tekutiny, která ve své době a za daných podmínek byla základním předpokladem života.
Je téměř jisté, že intenzivní zemědělská činnost v Hajezu v době římské vedla k postupnému ubývání vodních zdrojů, odlesnění a následnému vysychání celého regionu. Táž historie se opakuje i dnes, soudobé osídlení postupně zaniká, nastává odliv lidí v důsledku nedostatku vodních zdrojů. Jediné možné řešení představují podzemní vrty do hloubky 1 kilometru, kde se nachází kvalitní podzemní voda. Cena jednoho takového vrtu ale dosahuje 5 milionů korun a je tak mimo reálné možnosti tohoto regionu. Celou situaci navíc komplikuje postup písečných dun z okolní pouště. Některé vesnice tak postupně zanikají a jsou pohlcovány mořem písku, který dokáže postoupit až o 1 metr za rok. Bohužel tak nemůžeme vyloučit, že se celá tato oblast jednoho dne opět promění v nehostinnou pustinu. O to naléhavější naše činnost v této oblasti.